Ústavní soud - násilné zdravotnické vyšetření



IV.ÚS 639/2000 ze dne 18.05.2001
N 77/22 SbNU 157
Právo na osobní svobodu. Zdravotní vyšetření provedené bez souhlasu vyšetřované osoby.


Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky



Ústavní  soud

 rozhodl  v  senátě,  ve věci  ústavní stížnosti
J. E., proti usnesení  Okresního státního zastupitelství v Třebíči
ze dne 1.  září 2000, sp. zn. Zn  148/2000, ve spojení s usnesením
Policie ČR, obvodního  oddělení Třebíč ze dne 11.  srpna 2000, čj.
ORTR-440/TR-TČ-2000,  a  proti  postupu  těchto  orgánů,  a  to se
souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

Postupem Policie  ČR dne 12. června  2000 bylo porušeno právo
stěžovatelky na  osobní svobodu, zaručené  článkem 8, odst.  1 a 6
Listiny základních práv a svobod.

     Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění

     Dne  30. října  2000  byla  Ústavnímu soudu  doručena ústavní
stížnost,    kterou   stěžovatelka    napadá   usnesení   státního
zastupitelství, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení
Policie ČR o odložení trestního oznámení stěžovatelky.

     Na  základě příkazu  ke zdravotnímu  transportu, který vydala
obvodní lékařka stěžovatelky, údajně  po konzultaci se specialisty
z Psychiatrické   léčebny   v Jihlavě,   měla   být   stěžovatelka
v uvedené léčebně vyšetřena.  Stěžovatelka však s tímto vyšetřením
nesouhlasila a podala na  obvodní lékařku a ostatní zainteresované
osoby trestní oznámení z důvodu  omezování osobní svobody, pomluvy
a poškozování cizích práv. Po podání tohoto oznámení byla opětovně
vyzvána  příslušníky  Policie  ČR  k podrobení  se vyšetření. Přes
výslovný odpor  byla stěžovatelka, za  asistence policie, dne  12.
června  2000,  transportována  k vyšetření,  které  však podezření
psychické poruchy neprokázalo a stěžovatelka byla bezprostředně po
vyšetření  propuštěna.  Následného  dne  podala stěžovatelka další
návrh  na  trestní  stíhání  uvedených  osob  u Okresního státního
zastupitelství v Třebíči.

     Napadeným usnesením Policie ČR bylo trestní oznámení odloženo
a stížnost   proti   tomuto   usnesení   byla   okresním   státním
zastupitelstvím zamítnuta.

     V jednání,  pro které  podala  trestní  oznámení a  ve vydání
napadených   rozhodnutí,  stěžovatelka   shledává  porušení  svých
základních  práv zakotvených  v Listině základních  práv a  svobod
(dále jen  "Listina"), konkrétně práva na  zákonné omezení svobody
(čl.  8 odst.  1 a  6  Listiny)  a práva  na zachování  osobní cti
a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V postupu orgánů veřejné
moci  shledala  stěžovatelka  porušení  práva  na  (jinou)  právní
ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.


     K věci si  Ústavní soud vyžádal,  na základě ustanovení  § 42
odst.  4  zákona  č. 182/1993  Sb.,  o  Ústavním  soudu,  ve znění
pozdějších  předpisů  (dále   jen  "zákon"),  vyjádření  účastníka
- Okresního   státního   zastupitelství   v Třebíči,  zastoupeného
státním zástupcem v Třebíči, který  uvedl, že v postupu Policie ČR
nebylo shledáno pochybení a závad  a věc byla řádně zamítnuta jako
nedůvodná.
     K věci se vyjádřil také vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR
v Třebíči, který  plně odkázal na  odůvodnění napadeného usnesení.
K dodatečnému dotazu Ústavního soudu, o jaké ustanovení zákona ČNR
č. 283/1991 Sb.,  o Policii ČR, se postup  policie opíral, tj. čím
byla   odůvodněna  asistence   tohoto  orgánu   veřejné  moci  při
transportu do léčebny, sdělilo Obvodní oddělení Policie v Třebíči,
že se tak stalo  dle ustanovení §§ 43 a 44 tohoto  zákona, a to na
žádost MUDr. S.

Po zvážení obsahu podání a  vyjádření, a po obdržení souhlasu
účastníků  řízení s  tím, aby  Ústavní soud  rozhodl bez  nařízení
ústního jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je z části důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah.

     Jak je  z předložených podkladů zřejmé,  stěžovatelka dne 12.
6.  2000   odmítla  převoz  do   Psychiatrické  léčebny  v Jihlavě
a následně podala  na iniciátory tohoto  převozu trestní oznámení.
Posléze  však se  již  převozu  k vyšetření  podrobila, nepochybně
zejména  proto,  že  k  tomu  byla  vyzvána  orgánem  veřejné moci
- Policií ČR.  Následně se pak  podrobila i lékařskému  vyšetření,
které  prokázalo  nedůvodnost  jakéhokoliv  medicínského výkonu či
hospitalizace.
     Každý  člověk je  svobodný a  není povinen  činit nic,  co mu
zákon neukládá. Z toho vyplývá, že  také v otázkách péče o vlastní
zdraví záleží jen na jeho svobodném  rozhodnutí, zda a v jaké míře
se  podrobí  určitým  medicínským  výkonům  a  jen  zákon  ho může
zavázat,  že určitá  vyšetření  podstoupit  musí. Tuto  zásadu pak
vyjadřuje  § 23  odst. 2  zákona č.  20/1966 Sb.,  o péči o zdraví
lidu, podle kterého se vyšetřovací  a léčebné výkony mohou zásadně
provádět  jen  se  souhlasem  nemocného,  anebo  je-li možné tento
souhlas  předpokládat.  Tato  nedotknutelnost  integrity osobnosti
jako  základní  ústavní  princip,  a  z  toho  vyplývající  zásada
svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není
v žádné  společnosti  absolutní  a  neomezená.  Proto  i  citované
ustanovení zákona o  péči o zdraví lidu v odst.  4 určuje situace,
za  kterých  mohou  být  medicínské  úkony  provedeny i proti vůli
občana (pacienta).  V dané věci  by se mohlo  jednat např. o stav,
kdy osoba  jevící známky duševní choroby  nebo intoxikace ohrožuje
sebe  nebo  své  okolí,  případně  kdy  se  jedná  o  výkon  nutný
k záchraně života či zdraví.  Ze zjištěných okolností případu však
  Ústavní  soud  za  nepochybně  prokázané,  že o žádnou takovou
situaci se nejednalo. Proto  také vyžádaná a realizovaná asistence
policie při transportu stěžovatelky do psychiatrické léčebny nutně
představuje   donucovací   akt,   pro   který   není  žádné  opory
v ustanoveních  zákona  o  Policii,  na  která  bylo  ve vyjádření
účastníka   řízení  poukázáno,   ani  v   jiných  zákonech.  Podle
ustanovení § 43 zákona o Policii  ČR, má sice každý, tedy i lékař,
právo obrátit  se na policii se  žádostí o pomoc, nemůže  však být
sporu  o  tom,  že  tato  pomoc  končí  tam,  kde  začíná  ústavně
garantovaná   svoboda   jednotlivce.   O   situaci  předpokládanou
v ustanovení §  44 zákona o  Policii ČR, se  pak zřejmě nejednalo,
neboť  nešlo  o výkon  rozhodnutí   státního  orgánu  a  tedy  jej
stěžovatelka ani nemohla rušit, resp. jeho vykonavatele ohrožovat.
Stejně tak  nešlo o situaci předpokládanou  ustanovením § 14 odst.
1 písm. a) zákona o Policii ČR, kdy je policista oprávněn zajistit
osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo
život či zdraví jiných osob nebo majetek.

     Z  výše uvedeného  je zřejmé,  že asistence  Policie ČR  byla
bezprostředním  donucujícím  postupem,   který  byl  patrně  veden
dobrými úmysly a důvěrou  ve správnost požadavku lékařky, rozhodně
však neměl oporu v žádném z uvedených zákonů a ve svých důsledcích
omezil, byť na kratší  dobu, osobní svobodu stěžovatelky zaručenou
čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod.

     Na druhé  straně se však  Ústavní soud nedomnívá,  že by výše
zmíněným neústavním  postupem došlo k  natolik intenzivnímu zásahu
do osobní  svobody stěžovatelky, který by  zakládal trestně právní
odpovědnost  aktérů. Ostatně  posouzení konkrétních  okolností pro
stíhání  či  nestíhání  určitého   jednání  v trestním  řízení  je
především v  pravomoci orgánů činných  v tomto řízení  a Ústavnímu
soudu  zásadně  nepřísluší  do    zasahovat.  To  vyplývá z řady
usnesení Ústavního  soudu, kterými odmítl  stížnosti proti sdělení
obvinění.  Stejně  odmítá  stížnosti  směřující  proti  nezahájení
trestního stíhání, resp. jeho  zastavení. Jakkoliv se totiž takové
rozhodnutí   subjektivně  dotýká   oznamovatele,  není   ve  svých
důsledcích  schopno  zásahu  do  jeho  ústavně  chráněných práv či
svobod. Jinou  věcí je samozřejmě možnost  domáhat se ochrany před
zásahy  do osobnostních  práv  v  civilním soudním  řízení, takové
řízení  však  stěžovatelka  zjevně  nevyvolala.  Proto v té části,
kterou se stěžovatelka domáhala výroku, že bylo zasaženo do jejího
práva na osobní čest a  dobrou pověst, nutno považovat stížnost za
nepřípustnou,  v  části  domáhající  se  trestního  stíhání pak za
nedůvodnou.  Pokud   ústavní  stížnost  obviňuje   též  iniciátory
zmíněného převozu na vyšetření,  zejména pak lékařku, třeba uvést,
že ústavní stížnost je přípustná toliko proti aktům orgánů veřejné
moci a v této pozici žádný z nich nejednal.

     Na závěr  považuje Ústavní soud  za nezbytné připomenout,  že
ani v případech diagnostikovaných  psychických poruch nelze stavět
lékařskou diagnózu  nad právo. Orgány  policie, ale i  jiné orgány
veřejné moci, proto musí vždy  bedlivě vážit, zda žádosti o jejich
zákrok či  asistenci, a zejména  pak tento zákrok  sám, mají oporu
v právu.  Nelze přehlédnout,  že oznámení  příbuzných a  rodinných
příslušníků jsou ne vždy vedena  zájmem o zdraví, ale motivy mohou
být zcela odlišné a ne vždy  bohulibé. Proto je třeba při aplikaci
všech  zákonných  ustanovení,  která  ve svých důsledcích umožňují
omezení základních práv a  svobod, důsledně respektovat ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy šetřit jejich
podstatu  a smysl  a vyloučit  jejich zneužití  k jiným účelům. Je
tedy na místě maximální zdrženlivost.



     Z  výše  uvedených  důvodů  Ústavní  soud  stížnosti částečně
vyhověl,   když  dospěl   k  závěru,   že  výrok   o  neústavnosti
jednorázového a dnes již zřejmě nehrozícího zásahu, je dostatečnou
zárukou toho,  aby se takový postup  vůči stěžovatelce neopakoval,
a aby obdobně nebylo postupováno ani v jiných podobných situacích.

Poučení: Proti rozhodnutí  Ústavního soudu se nelze  odvolat (§ 54
         odst. 2 zákona).

V Brně dne 18. května 2001